Skip to content Skip to sidebar Skip to footer
Květen – říjen | úterý až neděle 9:00 – 17:00
Zámecká 8, Klobouky u Brna
Květen – říjen    |    úterý až neděle 9:00 – 17:00
Zámecká 8, Klobouky u Brna

Archeologie

Dnešní město Klobouky u Brna a jeho okolí patří k místům, která pravěký člověk vyhledával prakticky od nepaměti díky vhodným přírodním podmínkám. V obrovské podzemním „archivu“ dnes archeologové nacházejí pozůstatky, sídlišť nebo pohřebišť, včetně množství nejrůznějších ojedinělých nálezů, artefaktů vyrobených z kamene, kostí, hlíny a později z různých kovů. Jednotlivé nálezové situace i předměty představují drobné střípky, které pomáhají při objasňování způsobu života i společenského zřízení, v němž žili původní obyvatelé, jejichž jména dávno upadla v zapomnění.
Nejstarší doklady o životě lovců a sběračů na Kloboucku jsou datovány do mladšího úseku starší doby kamenné. Zhruba před 25 000 lety zde žili lidé typu homo sapiens sapies. Člověk dnešní podoby se zabýval lovem zvěře včetně velké stádní, sběrem plodin, vyráběl specializované kamenné nástroje z dobře štípatelných hornin, budoval dlouhodobá tábořiště a některé jedince rituálně pohřbíval.

Mladší doba kamenná, zvaná neolit, pozvolna přinesla v dějinách lidstva velký pokrok. Na naše území pronikaly od jihovýchodu osadníci, zabývající se již zemědělstvím a chovem dobytka. Jejich produktivní způsob života přinesl další vymoženosti v podobě budování pevných kůlových domů a usedlého způsobu života, výroby hliněných vypalovaných nádob, které sloužily k přípravě a uchovávání pokrmů nebo tkaní látek, doložené nálezy přeslenů. Kamenné nástroje byly nejen štípané, ale také broušené, hlazené a měly vyvrtané otvory pro násady. Jednotlivé kulturní projevy nazýváme podle typické výzdoby keramiky, např. kultura s lineární keramikou, kultura s vypíchanou keramikou a kultura s moravskou malovanou keramikou, představující ty nejvýraznější projevy moravského neolitu.

V pozdní době kamenné neboli eneolitu můžeme na základě výsledků archeologických výzkumů pozorovat jisté změny v hospodářské i společenské sféře. Původní matrilineární systém byl postupně nahrazen patrilineárním, vzrůstala úloha muže jako chovatele dobytka a oráče. Objevují se rovněž první kovové předměty zejména ze zlata a elektronu. Závěr doby kamenné u nás reprezentují dva velké kulturní komplexy, a to lidu se zvoncovitými poháry, kteří přišli od jihozápadu a lidu se šňůrovou keramikou, který je někdy pokládán za první Indoevropany.

V době bronzové, která se počátkem druhého tisíciletí př. Kr. vcelku plynule vyvíjela z předchozího pozdně eneolitického základu, postupně převládla výroba nástrojů, zbraní a šperků ze slitiny mědi a cínu, bronzu. Zemědělský nadprodukt, progresivnější výrobní postupy a dílčí specializace vedly k rozvolňování patriarchálně rodové společnosti a k výraznější společenské stratifikaci, kterou lze pozorovat na pohřebištích již od starší doby bronzové. Tu reprezentuje kultura únětická, jejíž nositelé hustě zabydleli úrodné jihomoravské nížiny na dobu téměř pět set let. Ve střední době bronzové hovoříme o kultuře mohylové, označované tak podle způsobu pohřbívání zemřelých pod mohylami. V závěru doby bronzové se pohřební ritus mění na pohřbívání spálených kostí v nádobě. V období velatické a následné podolské skupiny z kultury středodunajských popelnicových polích zároveň kulminuje rozvoj bronzové metalurgie.

Objev železa představoval pro rozvoj společnosti zásadní význam, i když nebyl provázen většími etnickými otřesy. Název doba halštatská je odvozen od kulturního centra Hallstatt v Horním Rakousku. Železo má lepší výrobní vlastnosti než bronz, je pevnější, trvanlivější a v přírodě se nachází mnohem častěji. Levnější a masovější výroba železný nástrojů, zbraní i šperků měla za následek další prohlubování majetkové nerovnosti, prvobytná společnost se ocitla na konci svého vývoje. V archeologických pramenech se odráží možný vznik místní aristokracie, i když její moc byla velmi křehká a s prvními neúspěchy se rychle hroutila.

Keltové jsou prvním neanonymním etnikem, které v posledních stoletích starého letopočtu zaplavilo střední Evropu a nejen ji. Do Čech je lokalizován kmen Bójů, na Moravu a západní Slovensko Volkové – Tektoságové a Kotinové. V archeologii se hovoří o mladší době železné – laténské, nazvané podle keltského pohřebiště La Tene ve Švýcarsku. Písemné svědectví o bojích s Kelty zaznamenal Gaius Iulius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské. Do pokladnice evropských kultur vnesli Keltové množství vymožeností, jako byl např. rychle rotující hrnčířský kruh, používání klíčů nebo mincí, vynikali v kovolitectví, šperkařství, emailérství, textilnictví nebo hrnčířství. Mnohým předmětům používaným až do středověku vtiskli vhodný tvar právě oni. V našem prostředí zřejmě tvořili okupační vrstvu, jak o tom svědčí kostrové hroby bojovníků, vybavené meči, kopími či štíty. V hrobech žen se nacházejí krásné šperky, spony, náramky, náhrdelníky, jehlice, prsteny, popřípadě toaletní soupravy, řetízky, závěsky, kování opasků a objeví se i hřeben.

Na přelomu starého a nového letopočtu se pod nájezdy Germánů ze severu a tlakem římského impéria z jihu hroutí panství Keltů. Břeclavsko se stalo součástí tzv. kvádské sídelní oblasti a určitou dobu zde operovala i římská vojska. Po markomanských válkách se římská hranice Limes romanus ustálila podél řeky Dunaj. Germáni si zakládali poblíž vodních toků neopevněné osady, sestávající z jakýchsi dvorců, jejichž součástí byly zahloubené chaty obdélného půdorysu s nosnou kůlovou konstrukcí, povrchové kůlové stavby, zásobní jámy, včetně výrobních a hospodářských objektů. Pohřební ritus byl převážně žárový, popelnicový, ojediněle jsou doloženy i hroby kostrové. Germánské zemědělství nedosáhlo úrovně předcházející doby. Více než pěstování obilnin se Kvádové věnovali chovu dobytka a příležitostnému lovu. Hrnčířství, kosťařství, výroba textilií a dřevěných předmětů měly zpočátku podomácký charakter, posléze se ale objevuje například na kruhu vytáčená šedá keramika ne nepodobná produkci dílen v římských provinciích.

Vpád turkotatarských Hunů v poslední čtvrtině 4. století po Kr. uvedl do pohybu usedlé kmeny, ustupující před nimi do nitra Evropy. V průběhu 5. a 6. století na Moravě přechodně pobývaly germánské kmeny Rugiů, Herulů, Vandalů či Langobardů, jejichž odchodem do severní Itálie pod vedením krále Alboina kolem roku 568 končí doba stěhování národů. Polonomádský způsob života sebou nesl zřejmě stavbu obydlí lehčího typu, proto sídliště z té doby téměř neznáme. Hlavním pramenem poznání jsou menší pohřebiště či ojedinělé hroby, v nichž se i přes časté vykrádání nacházejí vzácné předměty, např. zbraně nebo skvostné šperky z drahých kovů

Slované přicházeli  ze své původní pravlasti, ležící někde mezi Běloruskem, Ukrajinou a východním Polskem, aby v poměrně krátké době obsadili rozsáhlé oblasti střední a jižní Evropy. Přítomnost Slovanů na našem území předpokládáme již v první polovině 6. století, ale archeologické prameny hovoří až o době po odchodu Langobardů do Panonie a severní Itálie.
V počátečním období si Slované budovali neopevněné osady v úrodných místech poblíž vodních toků. Osady sestávaly z několika obydlí, až jeden metr hlubokých čtvercových zemnic o délce strany 3 až 4 metry, v jednom rohu stávala kamenná pec. K domům náležely hospodářské objekty, zejména zásobní jámy na skladování obilí, určeného na výsev. Obilnice vakovitého nebo hruškovitého tvaru byly hluboké až 2,5 metru, pro lepší izolaci byly někdy vystlány slámou či uvnitř vypáleny. Po zaplnění bylo úzké hrdlo neprodyšně uzavřeno a obilí si zachovalo schopnost klíčit i několik let.
Zřejmě poblíž osad se nacházela pohřebiště buď s plochými hroby, případně pod mohylovými násypy. V tomto období byli nebožtíci spalováni a jejich popel vsypán do jamek nebo uložen v popelnici. Taková pohřebiště jsou známá v celém slovanském světě, přičemž počet hrobů na jednom pohřebišti může dosáhnout až několika stovek, zejména u východních Slovanů. Problém je s datováním, protože veškerá výbava podlehla ohni.
Slované se zabývali hlavně zemědělstvím, pole získávali vypalováním lesa, k orbě užívali rádlo a ke sklizni používali srpy. Pěstovali pšenici, ječmen, žito, oves, proso, hrách, čočku, snad i konopí a len, chovali hlavně hovězí dobytek, méně prasata a slepice, ojediněle se objeví kůň, pes a kočka. Archeologické nálezy také dokládají, že si Slované vyráběli předměty denní potřeby ze železa nebo kostí, zpracovávali keramiku nebo textil.
Záhy po příchodu Slovanů se v oblasti Karpatské kotliny objevili Avaři, kteří si podmanili zdejší obyvatelstvo a byli poraženi až na konci 8. století Karlem Velikým. Z písemných zpráv víme o vzpouře slovanského obyvatelstva roku 623 v čele s franským kupcem jménem Sámo, který bojoval nejen proti Avarům, ale i proti Frankům. Sámova říše zřejmě zahrnovala Čechy, Moravu, jihozápadní Slovensko či Dolní Rakousko. I když neměla dlouhého trvání, mohla odstartovat proces zrodu svobodné vojenské společnosti plně emancipované po porážce Avarů a podílející se na vzniku Velkomoravské říše.

První písemná zmínka o Moravanech se váže k roku 822, kdy se objevují na sněmu ve Frankfurtu. O osm roků později kníže Mojmír připojil k Moravě Nitransko, když vyhnal tamního knížete Pribinu. V roce 846 nastupuje kníže Rostislav, který úspěšně bojoval s východofranským králem Ludvíkem Němcem a právě na jeho žádost vyslal byzantský císař Michal III. roku 863 na Moravu soluňské bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje. V roce 869 byl Rostislav zajat svým synovcem Svatoplukem, předán Frankům a oslepen. Svatoplukovi se podařilo k centrální části svého území připojit Čechy, Malopolsko a Potisí, ale domácí situace se zhoršila zejména po smrti Metodějově, jeho žáci byli vyhnání a slovanská liturgie na Moravě zanikla.
Koncem 9. století probíhaly boje mezi Svatoplukem a franským králem Arnulfem, jemuž pomáhali Maďaři, asijští kočovníci, kteří se natrvalo usadili v karpatské kotlině. Po Svatoplukově smrti se stal novým moravským knížetem Mojmír II. Nepodařilo se mu však nastalou situaci stabilizovat, kolem roku 906 se písemné praveny o Moravě už nezmiňují a střední Evropa se na padesát let ocitla pod vlivem Maďarů.
Archeologické prameny z období Velkomoravské říše přinášejí stále nová svědectví, ať už se jedná o výzkumy sídlišť, pohřebišť nebo nově budovaných hradisek, jako společenských center, středisek obchodu, budovaných na strategických místech, střežící komunikace a říční brody (Valy u Mikulčic, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi, Znojmo – Hradiště, Olomouc, Přerov apod.). Za mnohdy mohutnými hradbami stávaly příbytky vyšší společenské vrstvy, ale také kamenné kostely pravoúhlého nebo kruhového půdorysu, kolem nichž se pohřbívalo.
Vlivem Avarů a zejména křesťanství došlo u Slovanů ke změně pohřebního ritu a těla zemřelých už nebyla spalována. Zemřelí byli ukládáni do hrobu převážně v poloze na zádech buď jednoduše zabalení do látky, nebo uloženi do dřevěných konstrukcí a také do rakví, což bylo vyhrazeno výše postaveným jedincům. Vybavení hrobů sestávalo z různých předmětů. Objevuje se např. keramika, nože, ocílky, přezek a v závislosti na společenském postavení u mužů meč, kopí, sekera, ostruhy, nákončí a přezky opaskových řemenů, u žen náušnice, náhrdelníky ze skleněných korálků, prsteny a typické jsou tzv. gombíky jako šatní spínadla. Jedná se o produkty vyspělé řemeslné výroby velkomoravských kovolitců, kovotepců, zdrojířů, šperkařů, hrnčířů, sklářů a dalších specialistů.
Velká Morava představuje nejstarší státní útvar západních Slovanů. Její tradice sehrály svou roli nejen našeho národa, ale i v politickém a kulturním vývoji raně středověké Evropy.

Po rozpadu Velkomoravské říše ztrácejí hradiska v její centrální části svou původní funkci, což však neznamená zánik veškerého života. Jak v průběhu 10. století doznívala velkomoravská kultura, začaly se postupně projevovat nové prvky v oblasti materiální i duchovní kultury a docházelo ke změnám v organizaci společnosti.
Archeologické nálezy mají své místo i v době, kdy jsou historické události osvětleny písemnými prameny, zejména s ohledem na život běžné populace. Ve 13. století došlo k rozhodujícím změnám nejen v zemědělství a řemesle, ale i v organizaci celé společnosti. Základní vztah mezi feudálem a poddaným byl určován formou nájmu půdy, za který nájemce platil pravidelné dávky nebo pracoval na vrchnostenské půdě. Vesnice tvořilo kolem dvaceti poddanských usedlostí, někdy se zde nacházelo i sídlo feudála, dvůr nebo kostel.
V okolí klobouk existovalo mnoho středověkých osad, které zanikaly jak vlivem různých válečných událostí či epidemií, tak především v  důsledku hospodářských změn. Archeologické výzkumy zaniklých středověkých osad přinášejí nejen množství nejrůznějších nálezů, ale rovněž důkazů, týkajících se bydlení, zemědělství nebo řemesel.

Městské muzeum Klobouky u Brna
Zámecká 8, Klobouky u Brna 691 72
muzeum@kloboukyubrna.cz
+420 132 456 789