Lidový oděv

Lidový oděv prošel dlouhým a složitým vývojem. Oděv nebyl pouhou ochranou před nepřízní počasí, ale plnil i řadu dalších funkcí. Nákladnost oděvu byla dána sociálním postavením nositele. Jeho střih a tvar byl stejný a závazný pro všechny příslušníky vesnického společenství. Kroj na Kloboucku náleží k západnímu typu kroje, který byl ovlivněn i oděvem sousedního Brněnska.

V expozici je možné vidět lidový oděv z Kloboucka od druhé poloviny 19. století až po současnou podobu reprezentativního kroje. Pozoruhodná je proporční i barevná vyváženost a uměřenost starší fáze kroje v porovnání s dnešním dívčím krojem, který se nosí při reprezentačních příležitostech. V době, kdy řada krojů zaniká se vyvíjí charakteristický prvek klobouckého ženského kroje – límec ženských rukávců zvaný krézl. Ten se začíná kolem roku 1910 do tuha naškrobený zvedat kolem obličeje. Mužský lidový oděv byl odložen mnohem dříve než ženský. K odkládání ženského lidového oděvu dochází ve čtyřicátých letech 20. století, kdy je nahrazen dostupnějším a snadněji udržovatelným oděvem konfekčním. V současnosti se kroj nosí jen při slavnostních příležitostech.

V polovině 19. století nosili muži koženky (jelenicové) nebo krátké bílé kalhoty pod kolena. V poslední třetině 19. století již oblékali dlouhé bílé piketové kalhoty městského střihu. Jako obuv nosili vysoké holínky. Dále měli na sobě bílou bavlněnou košili příramkového střihu a soukennou kordulu vyšívanou vlnou. Později již doplněnou prýmky. Sváteční podoba stárkovského oděvu spočívala ještě v klobouku kordoláku s velkou zdobnou vonicí a praporu fedra. Starší varianta dívčího oděvu spočívá z rukávců příramkového střihu zdobenou drobnou křížkovou výšivkou v barvě hnědé a červené. Na rukávce se obléká soukenná vesta vyšitá vlnou a ozdobena sametovou stuhou. Později se kordulky zdobily barevnými prýmky, flitry i korálky. Spodní oděv se skládá z kartounové potištěné zadní sukně a modrotiskové zástěry, ozdobené šitou batikou. Na nohou se nosili střevíce nebo vyšší šněrovací boty.

Interiérové textilie-prostěradla, koutní plachty, antipendia a oděvní textilie (šaty, šátky) mají díky své výzdobě zvláštní místo, důležité pro studium výšivky na Moravě. Zdejší sbírka umožňuje sledovat vývoj výšivky již od konce 18. století. Ve své nejstarší podobě je výšivka barevná – hnědá, červená, černá, modrá. Vychází z rostlinných vzorů, které spojuje s jeleny, pávy a ptáky. Prolínání zoomorfních a vegetativních motivů je pro klobouckou výšivku typické. Kompozice je pozoruhodná barevně i rytmickým střídáním dekoru. Barevná výšivka je přiřazována k jihomoravské oblasti, která tvoří širší celek s jihozápadním Slovenskem, severním Rakouskem a severozápadním Maďarskem. V 19. století je barevná výšivka vytlačena bílou, v níž se uplatňují pouze rostlinné prvky.

Krátký film Zanikající řemeslo připravili: Hana Dvořáková a Lubomír Herman. Regionální muzeum Mikulov.